USA_13: Tahoe Rim Trail Speed Record Attempt

Uz pred nekolika mesici jsem vedel, ze letosni narozeniny nebudou probihat uplne klasicky - prece jenom jsem od vsech znamych a blizkych dost daleko.  Ale ze je proziju takovym stylem, jakym jsem mel stesti je prozit - to jsem fakt necekal! Akce a zavodu, o kterych jsem před par mesici maximalne cetl na Irunfar.com, jsem byl ted primo soucasti!

Jak jsem nakousl v poslednim dile, mel jsem to stesti, ze jsem se pred mesicem na zavodech seznamil s Garym Gellinem, ktery v pondeli vedl skupinu profi ultra bezcu, ktera mela za cil prekonani rekordu Tahoe Rim Trailu - 270km dlouheho trailu vedouciho kolem Lake Tahoe. Hned ze zacatku musim rict, jak obdivuji Garyho pripravenost na celou akci - v cele akci bylo zapojeno vice nez 40 lidi, vice nez 10 aut, dodavek, novinaru, fotografu atd atd - hlavne ale pratele a rodiny ctyr hlavnich akteru - Garyho, Victora Ballesterose, Adama Heweyho a Bena Lewise. Fakt je to inspirativni, kolik casu, energie a penez jsou lide ochotni obetovat, jen aby zazili něco vyjimecneho a nakonec „trpeli“ nekolik desitek hodin behu v horach mezi 1890 - 3150 mnm. Beh v horach, vlastne nejen beh, ale jakykoliv pohyb, je samozrejme o fyzicke kondici, ale i o vuli a hlave - o cemz jsme se sami ten den presvedcili, byly to neskutecne zazitky a silne pribehy!

Garyho plan prolomit Kilianuv rekord (viz minuly dil) byl jasny. Je dost tezke byt rychlejsi nez Kilian Jornet, proto jejich cil byl byt efektivnejsi - co nejkratsi pauzy na obcerstvovackach a zadny spanek (Kilian spal dle ruznych zdroju az několik hodin!). Ve hre bylo take zhruba 20 paceru = vodicu,  vcetne me. Gary a spol. vyrazili z Tahoe City smer Twin Peaks v pondeli v 5:30 rano, tak aby pokud mozno museli v horach stravit jen jednu noc a dokoncit trail dalsi den kolem osme vecerni. To se nakonec nepovedlo, ale mezi tim se toho udalo hrozne moc!

V pondeli rano jsem pomerne rozlamany. V nedeli jsem mel totiz vecerni smenu v praci, skoncil před pulnoci a co cert nechtel, po ceste domu se mi porouchal retez na kole takovym zpusobem, ze jsem se do postele dostal az kolem první ranni. V 9:15 me vyzvedava Brian a Janet - Brian je druhy pacer prideleny na muj usek a Janet je posadka na naší obcerstvovacce, ktera pro bezce musí prefiltrovat vodu. Autem jedeme do Emerald Baye, odkud uz musime po svych. Muj usek totiz vede napric 100% divokymi horami - Desolation Wilderness, meri cca 27km a stoupa temer do 3000 mnm. Hacek je ovsem v tom, ze na zacatek meho useku nevedou silnice, tudiz tam musime dotrekovat/dobehnout. Volime spise rychlou chuzi nez beh a po 10km přes vrchol Maggies Peak jsme konecne u jezera Fontanillis Lake akorat vcas! Dostavame totiz zpravu, ze borci bezi skvele - maji k dobru 10 min oproti ocekavanemu casu.. Proto rychle filtrujeme xx  gallonu vody, ja do sebe cpu poslední energii v podobe toastu s nutellou a uz vidime ze skaly sbihat Garyho ve strojove presnem tempu a za nim celou skupinu. Co se delo na obcerstvovacce jsem fakt nechapal - tihle borci jsou proste profici - tak rychle jsem nikdy nikoho nevidel vymenit camelbacky, nacpat do kapes par gelu a zase pokracovat v behu! Ani jsem se nerozkoukal a nepozdravil se vsema, a uz jsem prijimal gratulace k dnesnim narozeninam a stoupal na nejvyssi bod naseho useku - Dicks Peak. Gary ma kazdou mili zmerenou a presne kontroluje tempo. Uzivam si, kdyz potkavame trekare a turisti s krosnama, kteri jdou usek několik dni a ustupuji nam z cesty a s nevericimi pohledy nam fandi. Samozrejme nevi, ze ja jsem jen pacer na 30km a proto mi fandi taky, jako kdybych bezel cely trail! :D 

Zapomnel jsem zminit, ze v tu dobu uz v sobe mají borci vic nez 50km v horach - a nejhlasiteji dycham samozrejme ja! Nicmene do kopce mi to jde prekvapive dobre, hlavne prudke casti nebezime, ale v podstate „vybihame“ chuzi :D (takzv. power-hiking, kdy si pomahate rukama u kolen, je to v podstate chuze srovnatelne rychla s pomalym behem do kopce). Neprestavam se divit, jak se vsichni tihle borci uplne prirozene pri behu bavi, ji a pijou. Ja mam problem s kazdym gelem, který si chci z camelbacku vytahnout a snist :D Coz je zpusobeny trochu i tim, ze mam docela plne ruce - v jedne ruce svoji „rezervni“ flasku s vodou, v druhé Garyho, abych mu trochu ulehcil. Po relativne technickem sebehu z Dicks Passu nas ceka asi 15km vedoucich kolem krasnych horskych jezer - bohuzel jsem nemel moznost to fotit, protože jsme samozrejme nezastavovali.. Jednou jsem jen popobehl napred, abych udelal par fotek, cehoz jsem litoval nasledujici kilometr dohaneni. Bohuzel asi v pulce meho useku odpada ze skupiny Adam (mnohymi povazovan za nejsilnejsiho ze skupiny, v cervnu bezel San Diego 100 Miles v novem tratovem rekodu 17:54) - zaludek mu vypovedel sluzbu, nemuze nic snist a to se pak 270km v horach bezi tezko! Brian s nim zustava a ja s Garym, Benem a Victorem pokracujeme v predem stanovenem tempu dal. V tu chvili nas dohani bourka, ktera se cely den honi kolem nas (vlastne muj prvni dest po 2 mesicich tady - predchozi 2 deste se odehraly v noci :-)). Jako naschval to prichazi před nekolikakilometrovym technickym sebehem plnym velkych kamenu a skal. Promoceny na kost, nicmene porad svezi se snazim soustredit na každý doslap, abych se neporoucel k zemi. Po 3. hodine behu uz zacinam popravde trochu vyhlizet Echo Lakes, kde muj usek konci.. Coz se nakonec dari, nas vykalkulovany dobeh na Echo Lakes byl 4:10 PM - v 4:05 se objevujeme na hrazi za hlasiteho potlesku fanousku a posadky obcerstvovaci stanice. Uzivam si atmosferu byt soucasti tohohle vseho a s pocitem stesti, ze jsem to ve zdravi zvladl sedam do kempoveho kresla. S nechapajicim pohledem ziram na Garyho, Bena a Victora, jak se zdravi s manzelkami, meni vodu, gely a vodice a po 2-3min vyrazeji vstric dalsimu useku! Vypadaji v dobre forme a ja mam pocit, ze někdo z nich by prece jen toho Kiliana mohl ohrozit..!

Domu me hodil Tom (skvely rozhovor o vsem moznem!), ktery je vodic další den od 5 od rana. Behem nasledujicich hodin se ale diky ultralive podcast na internetu dozvidame, ze nekdy plany nevyjdou tak, jak jsme chteli! Bena cca na 106.km potkava stejny osud, jako Adama - nemuze jist a musi vzdat. Sam jsem videl na vlastni oci na obcerstvovacce, jak se Adam rozhodoval, jestli ma pokracovat, coz bylo dost emotivni, kdyz hlava chce, ale telo proste nemuze…

Nicmene Gary a  Victor pokracovali dal.. Ovšem noc se jim oboum stala osudovou - na 127km Gary, bezici presne na Kilianuv cas, musí vzdat - obnovil si zranene koleno z White River 50 Miles (kde před nekolika tydny skoncil ctvrty ve vynikajicim case 7:05) a Victor se ztratil - v noci spatne odbocil a 4 hodiny hledal cestu zpet. Rekord je tedy ztracen a nikdo doted nechape, kde vzal Victor tolik vule a sily cely trail dokoncit! Cestu zpet na trail nakonec nasel a diky desitkam paceru a posadce obcerstvovacek nakonec dokoncil celych 270km (coz je samo o sobe velky uspech) v neuveritelnem case 53:03 (jak se ztratil, tak si pridal cca 20km navrch)!! To uz chce poradne odhodlani. Jak by rekl Kilian: “more kilometres, more fun!“ (sam se pri prekonavani rekordu také ztratil, ovšem jen na 40min).

Tak to jsem se vycerpavajicim zpusobem pokusil dat svoje pocity do slov, ale zjistil jsem, ze to proste nejde! Kazdopadne Victorova vule nevzdat se a dokoncit za všechny ctyri, mi bude dlouho inspiraci! (nemyslim v behu, takovyhle streky ja vazne neplanuji, myslim obecne …) 

PS: Clanek na Irunfar.com zde 

Desolation Wilderness, v pozadi na kameni Brian a Janet filtrujici vodu

Tady pribihaji! 50km v nohach na nich zatim neni znat! Prvni je Gary.

A uz stoupame k Dicks Pass (2874). Photo: Brian Lucido

 

 

 

Jeden z mnoha sebehu. Photo: Brian Lucido

Pomalu to prichazi, zacina kapat :-) Za nami Dicks Peak (3040)

A zase dalsi kamenite stoupani.. Tentokrat ovsem s par fanousky :-) Photo: Brian Lucido

Photo: Brian Lucido

27.km, dostavam chut si to prodlouzit! Krasny trail podel Echo Lakes. Photo courtesy of Irunfar.com/Gretchen Brugman

Photo courtesy of Irunfar.com/Gretchen Brugman

V Echo Lakes, uz to mam za sebou. Borce ovsem ceka nocni beh.. Tu horu co couha za mnou, jsme sbihali.