USA_20: Poslední dny v SF a návrat domů

Skoro me mrzi, ze tohle je posledni dil a uz moje americka saga opravdu konci. Asi se s tim budu muset smirit a oci upnout treba k tomu studiu na chvili. Kazdopadne tyhle 3,5 mesice pro me byly neuveritelnou zkusenosti, byly plny zazitku a uz ted se tesim na nejaka dalsi dobrodruzstvi.

V sobotu jsme se s Kabim rozloucili uprostred San Francisca (s brzkym planem na Svijany u tety hany..) a ja uz jsem spechal na nadrazi, odkud jsem mel jet do Palo Alta do Sillicon Valley, kde me mel vyzvednout Jim (viz 1.dil). Jim naznal, ze nemuzu opustit zemi, aniz bych navstivil poradnou hru americkeho fotbalu. Pozval me na Stanford Stadium na univerzitni zapas Stanfordu proti USC - zapas roku, derby. Rikal jsem si, ze kdyz je to univerzitni fotbal, tak to nebude takove halo - ale v tom jsem se seredne zmylil. Na univerzitni fotbal totiz v Kalifornii chodi v podstate vice lidi nez na profi ligu (ono vlastne ti borci, co hraji uni fotbal, jsou vic profici nez studenti…). Byl to fakt zajimavy zazitek, i kdyz americkemu fotbalu nerozumim a ani me moc nebavi, tak atmosfera me totalne strhla. Uz v centru jsem potkaval lidi v cervenem, tak jsem si ze srandy rikal, jestli treba nejedou na stejny zapas jako ja.(vubec jsem nevedel, ze jde o tak velky zapas... myslel jsem, ze to bude nejaky lokalni uni fotbal). A na nadrazi jsem pochopil, ze ano - ze jedou. Mel jsem 20min do odjezdu vlaku, tak jsem si byl celkem jist, ze to stiham - nicmene! Nadrazi bylo tak ucpane davem v cervenem (shodou okolnosti barvy Stanfordu i USC jsou cervene) a prodejni automaty byly totalne zacpany. Vlak mi ujel o zlomek vteriny. Nasledovaly pokusy o telefonat Jimovy atd atd, nastesti jsem o hru neprisel, ale znamenalo to, ze prichazim o sprchu a obcerstveni u nich doma a musime se setkat primo u stadionu. To se nakonec povedlo a obcerstveni jsme taky dohnali - pro stanfordske patrioty je fotbalova hra totiz opravdovym svatkem a poradaji tzv pikniky vsude kolem stadionu - a my (resp. Jim :D ) jsme byli pozvani na jeden z nich, kde jsem doplnil kalorie masem a pivem a uz jsme se cpali spolecne s dalsimi 65 000 fanousky na stadion. Show to byla se vsim vsudy - od univerzitnich orchestru, maskotu az po roztleskavaci jako z tech nejlechtivejsich americkych komedii. Byl jsem hlavne fascinovany tim, kolik lidi je zapojenych v jednom univerzitnim zapase. Asi tretinu sedesatitisicoveho obecenstva tvorili studenti Stanfordu - vsichni drzi pri sobe a jsou na svoji univerzitu opravdu pysni.

O samotne hre toho moc nedokazu napsat - byl jsem celkem zmateny. Poznal jsem touchdown a to bylo tak vsechno. Kdyz se ostatni radovali, radoval jsem se s nema :D (coz by bylo dost riskujici, kdyby to nedelal, vzhledem k tomu, ze jsme sedeli uprostred v druhe rade!) Zajimave bylo, jak se vsichni radovali spolecne - 20-lety studenti si placali a objimali se se 70-letym Jimem a vsichni se z toho radovali spolecne.

Co se ovsem rozpoutalo po konecnem hvizdu - doted nechapu. V nadseni z porazky USC se asi 2/3 stanfordskeho obecenstva vrhly hlava nehlava na hraci plochu, aby vitezstvi oslavili s hraci, kteri byli uprostred. Jim se me ptal, jestli tam chci bezet taky, ale ja jsem nebyl schopnej slova a jen jsem se drzel sedacek, jak kolem me doslova probihaly ty stovky lidi :D

Byl to tedy pro me vice nez vycerpavajici den. Dalsi den me vzali Jim a Judy na krasnou prohlidku sanfranciske ctvrti Menlo Park a odpoledne jsme se vypravili na tzv. house concert - spolecne s nekolika desitkama jejich pratel meli v dome jednoho z jejich znamych domaci koncert, s pitim jidlem a vsim vsudy. Kapela se jmenovala Big Wide Grin a byli to pravi sympataci, hrali jak vlastní tvorbu, tak nejake zname pecky od The Who atd. Uplne vyrizeny jsem ulehal ke sve posledni noci v USA a rano uz jsem se balil, Jim me zavezl na letiste a ja uz miril smer Amsterdam! Cesta zpet byla zvlastni, na jednu stranu jsem se hrozne moc na vsechno a vsechny doma tesil, na druhou stranu me i trochu mrzelo, ze tahle zivotni etapa konci. Jak jsem psal na zacatku, sice jsem v podstate ty 3,5 mesice byl uplne sam, ale na druhou stranu jsem uplne sam nikdy nebyl. Mel jsem vazne stesti na lidi kolem, stesti i na to, ze jsem mel vubec moznost to podniknout a ze dopadlo i to cestovani s Kabim. Kazdopadne Lake Tahoe a Kalifornie mi vazne prirostly k srdci.

Utesy par km jizne od San Francisca.

Golden Gate

GG

Zamracene financni centrum

Stanfordsky stadion, 65tis. fanousku

Vetsina hracu tymu se nedostane za cely zapas do hry - jsou to mladsi hraci, kteri spis delaji atmosferu a ziskavaji zkusenosti.

Prestavkovy orchestr :-) :-)

USA_19: Yosemity, Pacifik a dlouhé silnice!

Porad si rikam, ze bych ten blog mel nejak formalne dokoncit a napsat jeste par slov o druhe pulce cestovani a pote jeste o 3 dnech v SF a skvelem Stanfordskem ukonceni leta u Kibbonu - presne tam, kde moje dobrodruzstvi zacalo.

Pokud se nepletu, tak naposledy jsem skoncil nekde na upati Yosemitu. Yosemitsky narodni park je jeden z nejnavstevovanejsich narodnich parku na svete (za rok 2011 navstivily park temer 4 miliony lidi). Prosluly je zejmena charakteristickymi skalnimi stenami a nekonecnymi horskymi plochami, jezera se stridaji s jehlicnatymi lesy a obrovskymi kameny jen tak pohozenymi pod vodopady atd. Prvni pohled na Yosemite Valley Vam opravdu vyrazi dech. Mne osobne tedy asi vic ohromilo Death Valley, hlavne proto, ze charakter hor byl v Yosemitech hodne podobny tomu, co jsem cele leto zazival u Lake Tahoe. Do Yosemitu jsme vjizdeli ze strany od mesta Bishop, u Mono Lake (ktere jsem zminoval minule) se cesta prudce staci nahoru pres horske hrebeny az do Tioga Passu - se svymi 3031 mnm nejvyssi horsky prusmyk v USA. Po par desitkach km prudce nahoru uz se kochame krasnymi vyhledy a procitame letaky o tzv. hantaviru - smrtelny virus prenaseny hlodavci, ktery se mesic pred nasi navstevou rozsiril prave v Yosemitech. Po navratu do CR jsem shodou okolnosti polykal 2 tydny antibiotika a tak jsem si prozil krusne chvile s cekanim na vysledky rozboru krve, mel jsem trochu nahnano :-)

Po prujezdu Tioga Passu nas potkava prvni vetsi zpestreni dne - v jedne ze serpentin na nas zbesile mava asi 20 cilych duchodcu ze zeme tulipanu, s tim ze se jim zavaril autobus. Ochotne nabirame dva z nich na zadni sedacky naseho zihadla a vezeme je dolu do Yosemite Valley do infocentra, kde mají pockat na nahradni autobus. Pote vyrazime na kratky vylet k Yosemite Falls - obri krasne vodopady padajici ze skalni hrany az dolu do udoli. Jo - tak to jsme presne nevideli. S velkym ocekavanim vyhlizime první kapky vody a po par vterinach u vyschleho koryta chapeme - jsou vyschle. No, tak to se nepovedlo. Den se snazime zachranit vyjezdem k Tunnel View - krasna vyhlidka, kde se foti pohlednicove obrazky celeho Yosemite Valley vcetne El Capitan a Half Dome. Pote se spontanne rozhodujeme pro navstevu parku Mariposa Grove - sequiovy haj na druhem konci Yosemit. Pohled na nejvetsi stromy na svete opravdu stal za to, priroda nam opet vzala dech :-) Jsou dva druhy sekvoji - tzv. Giant Sequioa, ktere se vyskytuji prave zde a primo v parku Sequioa NP a vyznacuji se nejvetsi sirkou (nekolika metrovou) na svete a celkovou majestatnosti. Druhym typem je tzv. Redwood Sequioa - ten se vyskytuje na sever od San Francisca u pobrezi Ticheho oceanu. Po odpoledni stravenem pod sirokymi kmeny na nas ceka dalsi kovbojka, tentokrat dvojnasobna. Prvni cil - dojet na totalni rezervu nekam k benzince! Prece jen byt v Kalifornii bez benzinu neni uplne sranda. Cil druhy - najit prijatelne drahe ubytovani nebo si zase polamat krky v aute :-) Cil prvni, ackoliv na posledni chvili dopadl dobre - asi po 50km jsme konecne narazili na mestecko s benzinkami, dokonce s nekolika. To jsme oslavili v typickem burger housu skvelou veceri a nastala tma. S cenami okolo 100$/noc a vyse jsme hostely vzdali a rozhodli se zahrat si zase na skautiky. Zkusene jsme zaparkovali na hranici vjezdu do parku a to primo vedle socialniho zarizeni. Spokojeni sami se sebou po nekolika pivech usiname vstric dalsim dnum. Brzo rano se probouzime a zjistujeme, ze jsme uprostred placeneho kempingu, takze vice nez zkusene vyplacneme 20 babek za ***** hotel Predni Sedadlo. Nejblizsi plan jasny - vyjet serpentinama do 2199mnm Glacier Point - vyhlidkovy bod, kde se v historii zastavila hranice ledovce, ktery okupoval cele Yosemite Valley. Tam se loucime a ja uz v maratonkach a sortkach ukrajuju kilometry krasneho trailu dolu do udoli. To bych si neodpustil, navstivit Yosemity a nepotrestat nejaky trek/beh! Kabi zatím prejizdi autem dolu do udoli a tam se opet setkavame. Po 1000 vyskovych metrech sebehnutych za necelou hodinku me celkem boli kolena a tak se chladim v rece (hloupost, viz strach z hantaviru...).

Odpoledne jsme se rozhodli napravit si chut z predchoziho vyschleho dne a vypravit se k trochu mene znamym, nicmene alespon tekoucim vodopadum - Bridalveil Falls. Tam si davame „lezeckou“ vlozku az k usti a krasnemu jezirku pod vodopadem. Pote uz opoustime Yosemity a ceka nas několik stovek kilometru typickeho road tripu - siroka dalnice vedouci az k LA! Vecer dorazime do mestecka u oceanu - Ventura, kousek od LA pod Santa Barbarou. Tentokrat uz motelem nepohrdame a vecer ochutnavame v ramci globalizace thajske jidlo v krasne restauraci. Patek nas vita slunickem a vysokymi teplotami a ceka nas tzv. No 1 Highway, vedouci od Santa Barbary po pobrezi a utesech az do San Francisca (opet nekolik set km).

Jizda na tehle silnici musí potesit kazde oko a hlavne kazde srdce ridice, je to vazne zazitek na utesech, kdy vidite utesy a zarezy cest kilometry pred sebou, kde behem par desitek minut pojedete.. Moje naivni predstavy o koupani v pacifiku se ale rozplyvaji - teplota prudce klesa a hlavne vitr je neuveritelny. Jeste jsme stihli projet krasna pobrezni mesta Monterey a Santa Cruz a uz se poohlizime po spani. Tentokrat mame stesti, k veceru si vsimam odbocky k majaku na jednom z mnoha utesu a s nasim prekvapenim zjistujeme, ze majak funguje zaroven i jako studentsky hostel, s cenami vice nez privetivymi! Varime luxus tortilly, davame rec s kolegou v pokoji a uz se tesime na dalsi den do San Francisca, kde nase spolecne dobrodrustvi konci. Dopoledne chceme zfouknout jeste Golden Gate - tam se totiz bez auta dostava dost tezko (v poledne jsme meli auto vratit zpet v Hertzu). O ceste skrz San Francisco staci rict jedno slovo - punk. Jet do takovyho města bez mapy a bez GPS zni sice blaznive, ale byla to sranda. Nase orientace k Hertzu byla ve smyslu - „vime, ze je v centru, takze jedeme smer mrakodrapy“ :D Golden Gate byl skvely zazitek, vlastne jsme se ani v SF nerozkoukali a uz jsme jeli skrz cerveny most :-) S vyhledem na mracne finacni centrum a veznici Alcatraz se poustime do posledni spolecne akce, jiz zminene hledani pobocky Hertz. Po asi hodine hledani v centru jsme si uvedomili, ze jsme zapomneli docerpat benzin, takze opet naky adrenalin v zilach. Nakonec vse zvladame a spolecne zazitky zajidame skvelymi burritos v Chipotle. Potom uz se rozchazime kazdy vlastni cestou, Kabi za Marou a Fildou (s kterymi jsme se cely tyden celkem vtipne po Kalifornii mijeli) a ja smer Stanfordsky stadion. O tom ale az posledni kratky blog.

Celkove bylo cestovani fakt super, i diky Kabimu a vsechno vlastne tak nejak vyslo, sice hodne spontanne, ale hlavne skvele. Casto si tady v CR s myslenkami nad bakalarkou a dalsimi ruznymi starostmi rikam, jaky by to bylo dobry, byt zrovna nekde uprostred Kalifornie a neresit kam a co atd. Rozhodne jeden z nejparadnejsich tydnu na cestach, ktery jsem zazil!

Louceni se s Death Valley - jedno z tzv. "ghost towns"

Prvni pohled na Yosemity, po prejezdu Tioga Pass (3031mnm)

Half Dome

Vyletnici pod Half Dome

Tunnel View, vlevo El Capitane - temer kilometr vysoka skalni stena.

Trpaslici

Pod timhle nazvem me zna medvedi obec u Lake Tahoe

Glacier Point

Half Dome z druhe strany.

Cathedral Spikes, ktere jsme sbihal dolu do toho udoli.

Dalsi z klenotu z alba "spolecne fotografie"

No. 1 Higway a Pacifik

Vitr a celenkar.

USA: Fotoalbum

Kompletni fotogalerii z me USA najdete na borikovo.rajce.net

Anyone interested in my photo album from the USA, be sure to check this website!

USA_18: Poušť, hory a sůl aneb road trip!

Tak mi aklimatizace v nasi krasne zemi zabrala mnohem vice casu nez jsem planoval a k dopsani poslednich tri clanku se vracim az ted, skoro 3 tydny po prijezdu. Jak tedy nase rostarny s Kabim v te USA probihaly? 

Mono Lake

Jak jsem naznacil na konci posledniho prispevku, Kabiho jsem vyzvedl na letisti v Renu a plan (pote co jsem si zvykl na jeho zbrusu nove obroucky) byl takovy, ze v nedeli koukneme kolem Lake Tahoe, zdolame Eagle Rock (muj asi 20.ty a posledni vystup), dame par pivek a rano vyjedem vstric sirokym silnicim, velkym stromum, horam, pousti, oceanu, vysokym teplotam, spani v aute, pochybnym motelum u silnic a hromade mexickeho jidla. V Renu jsme stihli jeste udelat monstrozni nakup jidla na cely tyden cestovani a za par desitek minut uz jsme byli na plazi v Tahoe City, kde jsem se ja sel koupat a Kabi zachovaval evropskou zdrzenlivost a zustal na brehu. Na Eagle Rock jsme vynesli i vrcholove pivko a nachos se salsou, myslim ze vyhled z teto skaly dostal i Kabiho. Po rychle veceri v Subwayi (byl jsem tam poprve v zivote, wow) jsme naplanovali pribliznou kostru naseho vyletu a me uz cekala po 3 mesicich posledni noc u Tahoe.

Rano jsme zfoukli par fotek v Emerald Bayi (ta fotogenicka zatoka s ostruvkem o ktere jsem nekolikrat psal v minulosti) a ani jsem se nenadal a uz jsme hledali cestu (bez GPS a s mapou vice nez nepodrobnou se tezce orientuje) a ladili americke radiove stanice (coz se nam za cely tyden nepovedlo). Z uspechu, ze vime kam jedeme, jsem se zapomnel otocit , abych zachytil posledni pohled na jezero, ktere mi bylo ctvrt roku domovem.

Asi hodinu po prejezdu hrebene hor obklopujici Tahoe jsme se napojili na legendarni silnici 395, ktera vede od kanadskych hranic skrz cele USA az temer do LA. Presne tady v podstate zacina nas typicky americky road trip jako z nejakeho hollywoodskeho trhaku, tempomat, naka pecka v radiu a v mem pripade nohy na palubni desce :D Teplota se zkusene ustalila asi na 35°C ve stinu, coz znamenalo dobrou aklimatizaci pro nadchazejici dny v Death Valley. Silnice 395 je unikatni hlavne v kalifornskem useku od Mono Lake,  od tohoto solneho jezera vede podel nekolika narodnich parku v cele s Yosemitami, Kings Canyonem a Sequioa NP. Jedete stovky kilometru v obrovskym udoli, nalevo je poust Death Valley s neskutecnou rozlohou a napravo od vas obrovske vrcholky ctyrtisicovek, z kterych vycniva (ne doslova, popravde jsme nepoznali, který vrchol to presne byl) Mt.Whitney (4421mnm) - nejvyssi hora USA (pocitano bez Aljasky). U Mono Lake jsme se sli podivat na solne skaly a plamenaky, ja jsem se chtel i vykoupat, bohuzel jsme se k zadne plazi nedostali :-) Od Mono Lake nabirame smer město Bishop, které je popularnim strediskem hlavne kvuli sve poloze blizko všech techto narodnich parku. Na chvili jsme odbocili jeste z 395 a projeli jsme tzv June Lakes Loop - která me zase tak nenadchli, nejvtipnejsi vzpominka je asi z naseho zkuseneho parkovani primo pod svahem padajicich kameni, vedle znacky „padajici kameni“. V mestecku Bishop bereme benzin, davame burritos a nas plan je jasny - dojet ten den co nejbliz Death Valley, bud prespat v motelu ve mestecku Keeler nebo proste zariznout v aute. Potom co jsme vjeli do „města“ Keeler jsme nevedeli jestli se smat nebo brecet, cele „mesto“ tvorilo par karavanu a pred nami stovky kilometru pouste, rychle jsme pochopili ze tady na nas tepla postel neceka a jsme odkazani na naseho Nissana Sentru. Noc v Death Valley byla urcite jednim z nejsilensjich zazitku naseho cestovani, prece jen probouzet se uprostred pousti na silnici, kde sotva projede ziva duse, se nepostesti kazdy den. Nevim jak bych to vice popsal, kazdopadne pri usinani jsme si uplne jisti nebyli :-) Spali jsme prekvapive az do 7, otevreli oci do naší pisecne loznice a po nutne ranni hygiene jsme uz ulamovali dalsi kilometry vstric Udoli Smrti. Vetsina lidi, co cestuji skrz Death Valley, jen projedou nejznamejsi spojku z Las Vegas do Kalifornie a odskrtnout Badwater (jedno z nejsussich mist na svete, ktere lezi 85,5 metru pod urovni more). Nas plan byl potrapit se v pousti trochu vic a projet to krizem krazem. Tohoto rozhodnuti jsme rozhodne nelitovali - Death Valley ma mnohem vice tvari nez jen Badwater a pisecne duny. Krajina se menila kazdych xxx kilometru :D Popravde nejdriv jsme Badwater ani nemeli v planu, ale kdyz uz jsme byli tak blizko… 

Prvni misto, kde jsme se rozhodli dopotit nase uz tak propocena trika, bylo Mesquite Flat Dunes - cca 1% Death Valley je totiz tvoreno pisecnymi dunami (1% zni smesne, nicmene v tehle relacich je to celkem velkej placek). Udelali jsme povinnou prochazku se stopami v pisku (kterej byl sakra horkej, moc v tom behat bosky neslo…), nicmene jsme se hodne rychle zacali tesit do naseho klimatizovaneho fara. Dalsi cil byl Furnace Creek - oaza s krasnym info centrem, ktera mají v Americe fakt vychytana - pri vstupu do parku zaplatite 20$, odmenou za to je ale luxusni mapa (ktere jsme vzali vzdy s velkym diky - moji mapu Kalifornie a Nevady jsme (kabi) totiz stihli ztratit asi po 3 hodinach vyletu. Badwater byl i pres mnozstvi turistu, zazitek. Obrovska solna plan, celkem teplo (asi 44°C a to jsme meli stesti, ze neparilo :-)), se svymi -86 metry pod morem, nejnizsi místo v Americe. Z Badwateru mirime na sever, cestou zastavujeme v kanonu, ktery nese (asi podle barvy okolnich stitu) nazev Golden Canyon, kde jdeme na kratkou prochazku (hodne rychle jsme pochopili, ze nemame tolik tricek abychom je mohli menit kazdych 10min..). Co me zaujalo byla cervena stena, ktera na nas koukala z druhé strany kanonu. Odpoledne jsme se tesili na Ubehebe krater, Scoty’s castle a hlavne na „terenni“ cestu, kterou jsme měli v planu opustit Death Valley. Osud byl ale proti - cestou k obrovskemu krateru (kde mimochodem krajina byla spise cerna nez zlata ci pisecna a absolutne kontrastovala s tim, co jsme videli par hodin pred tim v Badwateru), jsme pochopili ze nase terenni cca 80km dlouha spojka bez asfaltu, na které jsme chteli otestovat schopnosti naseho vozidla, je uzavrena. Kabiho se pres to nemohl nejak prenest, tak jsem terenni vlozku zaridil ja asi vterinovym sjetim z nasi silnice :D Naladu nam spravil zazitek, ktery se v Death Valley kazdemu neprihodi - zacalo prset. Jedno z nejssusich mist na svete a prijedeme tam my a zacne prset :D Kazdopadne slo jen o par kapek a my uz jsme ujizdeli smer Scotty’s Castle, který nas moc nenadchnul - hlavne nas nenadchl fakt, ze silnice vedouci z teto luxusni oazy, je taky zavrena. Nezbylo nam nic jinyho, nez se vratit asi 50mil a strihnout si asi 150 mil Nevadou, na kterych jsem za celou dobu nemusel sahnout na brzdu, plyn ci volant. 

Cestou jsme se jeste stavili do jednoho z mnoha tzv. ghost towns = mesta duchu, ktera tam vyrostla v 19.stoleti za zlate horecky. Dnes jsou to jen opustene domy pripominajici tehdejsi slavu :-) … Uz jsem vysel ze cviku a to psani me jednak asi tak nejde a hlavne unavuje :-) Kazdopadne tu dvacitku zariznu, jeste dojedu to cestovani a prihodim nejakou zminku o San Franciscu a ceste domu. Kazdopadne misi Death Valley jsme zakoncili zpet v Bishopu v typickem zacouzenem motelu s bazenem, jehož parkoviste jsme okupovali my dva, jeden par s autem „JUST MARRIED“ a parta 2m typku, delniku s obrima terenakama :-) Dalsi dny Yosemity, sequioe, ocean a San Francisco!

Zkusene zaparkovani

Mt.Whitney

Probuzeni uprostred Death Valley

Kanony kam se podivas.

Prvni ze serie povedenych spolecnych fotek

 

Kabiho pohled na Lake Tahoe

Poust :-)

Behat v pousti po pisecnych dunach fakt nejde.

Badwater /-86m/

Solna plan

Dalsi klenot ze spolecnych fotek (po 10m nastavovani dslr)

Golden Canyon

Stare teziste boraxu.

Ubehebe krater.

 

Tady je pravda: moje prazdninova brigada.

  

Mono Lake.