LIVING THE DREAM. VOJTA V USA: USA_20: Poslední dny v SF a návrat domů

Skoro me mrzi, ze tohle je posledni dil a uz moje americka saga opravdu konci. Asi se s tim budu muset smirit a oci upnout treba k tomu studiu na chvili. Kazdopadne tyhle 3,5 mesice pro me byly neuveritelnou zkusenosti, byly plny zazitku a uz ted se tesim na nejaka dalsi dobrodruzstvi.

V sobotu jsme se s Kabim rozloucili uprostred San Francisca (s brzkym planem na Svijany u tety hany..) a ja uz jsem spechal na nadrazi, odkud jsem mel jet do Palo Alta do Sillicon Valley, kde me mel vyzvednout Jim (viz 1.dil). Jim naznal, ze nemuzu opustit zemi, aniz bych navstivil poradnou hru americkeho fotbalu. Pozval me na Stanford Stadium na univerzitni zapas Stanfordu proti USC - zapas roku, derby. Rikal jsem si, ze kdyz je to univerzitni fotbal, tak to nebude takove halo - ale v tom jsem se seredne zmylil. Na univerzitni fotbal totiz v Kalifornii chodi v podstate vice lidi nez na profi ligu (ono vlastne ti borci, co hraji uni fotbal, jsou vic profici nez studenti…). Byl to fakt zajimavy zazitek, i kdyz americkemu fotbalu nerozumim a ani me moc nebavi, tak atmosfera me totalne strhla. Uz v centru jsem potkaval lidi v cervenem, tak jsem si ze srandy rikal, jestli treba nejedou na stejny zapas jako ja.(vubec jsem nevedel, ze jde o tak velky zapas... myslel jsem, ze to bude nejaky lokalni uni fotbal). A na nadrazi jsem pochopil, ze ano - ze jedou. Mel jsem 20min do odjezdu vlaku, tak jsem si byl celkem jist, ze to stiham - nicmene! Nadrazi bylo tak ucpane davem v cervenem (shodou okolnosti barvy Stanfordu i USC jsou cervene) a prodejni automaty byly totalne zacpany. Vlak mi ujel o zlomek vteriny. Nasledovaly pokusy o telefonat Jimovy atd atd, nastesti jsem o hru neprisel, ale znamenalo to, ze prichazim o sprchu a obcerstveni u nich doma a musime se setkat primo u stadionu. To se nakonec povedlo a obcerstveni jsme taky dohnali - pro stanfordske patrioty je fotbalova hra totiz opravdovym svatkem a poradaji tzv pikniky vsude kolem stadionu - a my (resp. Jim :D ) jsme byli pozvani na jeden z nich, kde jsem doplnil kalorie masem a pivem a uz jsme se cpali spolecne s dalsimi 65 000 fanousky na stadion. Show to byla se vsim vsudy - od univerzitnich orchestru, maskotu az po roztleskavaci jako z tech nejlechtivejsich americkych komedii. Byl jsem hlavne fascinovany tim, kolik lidi je zapojenych v jednom univerzitnim zapase. Asi tretinu sedesatitisicoveho obecenstva tvorili studenti Stanfordu - vsichni drzi pri sobe a jsou na svoji univerzitu opravdu pysni.

O samotne hre toho moc nedokazu napsat - byl jsem celkem zmateny. Poznal jsem touchdown a to bylo tak vsechno. Kdyz se ostatni radovali, radoval jsem se s nema :D (coz by bylo dost riskujici, kdyby to nedelal, vzhledem k tomu, ze jsme sedeli uprostred v druhe rade!) Zajimave bylo, jak se vsichni radovali spolecne - 20-lety studenti si placali a objimali se se 70-letym Jimem a vsichni se z toho radovali spolecne.

Co se ovsem rozpoutalo po konecnem hvizdu - doted nechapu. V nadseni z porazky USC se asi 2/3 stanfordskeho obecenstva vrhly hlava nehlava na hraci plochu, aby vitezstvi oslavili s hraci, kteri byli uprostred. Jim se me ptal, jestli tam chci bezet taky, ale ja jsem nebyl schopnej slova a jen jsem se drzel sedacek, jak kolem me doslova probihaly ty stovky lidi :D

Byl to tedy pro me vice nez vycerpavajici den. Dalsi den me vzali Jim a Judy na krasnou prohlidku sanfranciske ctvrti Menlo Park a odpoledne jsme se vypravili na tzv. house concert - spolecne s nekolika desitkama jejich pratel meli v dome jednoho z jejich znamych domaci koncert, s pitim jidlem a vsim vsudy. Kapela se jmenovala Big Wide Grin a byli to pravi sympataci, hrali jak vlastní tvorbu, tak nejake zname pecky od The Who atd. Uplne vyrizeny jsem ulehal ke sve posledni noci v USA a rano uz jsem se balil, Jim me zavezl na letiste a ja uz miril smer Amsterdam! Cesta zpet byla zvlastni, na jednu stranu jsem se hrozne moc na vsechno a vsechny doma tesil, na druhou stranu me i trochu mrzelo, ze tahle zivotni etapa konci. Jak jsem psal na zacatku, sice jsem v podstate ty 3,5 mesice byl uplne sam, ale na druhou stranu jsem uplne sam nikdy nebyl. Mel jsem vazne stesti na lidi kolem, stesti i na to, ze jsem mel vubec moznost to podniknout a ze dopadlo i to cestovani s Kabim. Kazdopadne Lake Tahoe a Kalifornie mi vazne prirostly k srdci.